zralé ženy

Být ředitelkou ve velké firmě je pořádná zabíračka. Když všichni odcházejí domů, já vidím, kolik práce na mě ještě čeká. Často jsem v kanceláři jako první a samozřejmě odcházím domů jako poslední. Někdy se v tom tak zapomenu, až najednou zjistím, že je kolem třetí nebo čtvrté hodiny ráno, takže vlastně ani nemá smysl odcházet. Můj život je jedna velká práce, která nikdy nekončí. Ale mě to zase tak nevadí. Doma na mě nikdo nečeká, moje děti už mají děti, psa ani kočku nemám, zkrátka nikoho, kdo by mě potřeboval. Akorát už nejsem úplně nejmladší, takže je to docela náročné. Nevím, jak jsem oblíbená u svých podřízených, ale to je mi asi taky jedno, vlastně si ani úplně nepamatuji jejich jména.

Byla jsem pekelně vytočená. Seděla jsem právě za volantem a vztekle troubila na všechny ty sváteční řidiče, kteří na Štědrý den vyrazili na silnice. Nebyla jsem nakvašená jenom kvůli nim, ale především proto, že jsem se táhla zpátky do práce, protože můj šéf je naprostý idiot, co nemá rodinný život, a tak ho rád ničí všem ostatním. Sice jsem neměla děti a žádný manžel na mě u stromečku taky nečekal, ale přesto bych očekávala, že bude ctít i mou potřebu si jednou za čas trochu odfrknout. Ani jsem se nepokoušela spočítat, kolik skleniček vaječňáku jsem už od rána vypila a přitom se v duchu modlila, abych někde nepotkala policisty.

Marketingová manažerka si pohrávala s kuličkovým perem. Přehozením nohy přes nohu se sukně zajímavě zkrátila.